Malé podzimní zamyšlení nad problematikou kulturistiky, kulturistech samotných a s nimi spojených fitness a welness (I. díl)

Obrázek kulturisty

Léto nám pomalu, ale jistě ukazuje záda a přichází studený dlouhý podzim. Ten podzim, který v kulturistické terminologii znamená především nabírání svalové hmoty a s ním spojené užívání všelijakých anabolizérů a jiných látek, které nám nabízejí desítky e-shopů, působících na území České republiky.


Ty nám v tuto roční dobu dávají na výběr především látky, které si kladou za cíl, aby člověk co nejvíce přibral na svalové hmotě, bez ohledu na kvalitu tohoto svalstva. Není to ovšem zdaleka jenom záležitost podzimu. V létě nám zase ty stejné e-shopy nabízejí skvělé prostředky, jenž nám zaručí perfektní vyrýsované svaly po celé období slunných dovolených.

Se všemi těmito prostředky a produkty, do kterých můžeme zařadit nejen fitness doplňky, ale i členství ve velkých korporacích posiloven, nesměrné adorace hvězd kulturistického prostřednictvím kulturistických časopisů nebo mnohé další produkty dnešního postmoderního světa, který spojuje slova fitness, welness a kulturistiku do jedné obří komerční krychle, bohužel souvisejí i následující fakta.

Na většině serverů zaobírajících se fitness, kulturistikou či podobnými aktivitami povětšinou totiž nalezneme bohužel jenom jednostranný pohled na tuto problematiku. Jak se říká v klasické noetické literatuře, měli bychom se na věc dívat z více pohledů a nešetřit i trošku ostřejší kritikou do vlastních řad. Nebude tudíž ke škodě podívat se na problém péče o svůj zevnějšek pomocí cvičení i trošku z alternativnějšího, lehce nadneseného filozoficko-sociologického hlediska.

Kulturistika, fitness a welness

Nejprve si musíme říci, proč dáváme tyto tři dnes již zdánlivě vzdálené fyzické aktivity do jednoho oddílu. Odpověď je prostá. Aktivity jako fitness a welness se z kulturistiky nepřímo vyvinuly a právě kulturistika na ně měla nezanedbatelný vliv, alespoň na fitness určitě.

Diskuze se zde zaměří na dva důležité aspekty, a to na kulturistiku a její představitelé obecně a na její vliv a dopad – tedy na rozvoj fitness a welness či „kosmetického sportu“. V první problematice bychom si mohli položit tyto dvě základní otázky: zda je kulturistika sport nebo reklama na doping a zda jsou kulturisté sportovní hvězdy nebo jen sebepoškozující stroje. Na první otázku, zda je kulturistika skutečně sport, bychom mohli nalézt tři odpovědi – kulturistika sport není, kulturistika je sport „jen“ pro jistý okruh lidí, kulturistika je regulérní sportovní disciplína.

Encyklopedie kulturistiky G. Thorna a P. Embletona nám nabízí tuto odpověď „Pokud kulturistika není sport, pak jím pravděpodobně není ani krasobruslení nebo gymnastika. (…) Sportovci ze všech těchto jmenovaných disciplín po celý rok trénují, vytvářejí složité sestavy z různých povinných i nepovinných póz, které se předvádějí na vybranou hudbu. Vítěze určí panel rozhodčích. Všechny tyto tři sporty mají podobnosti v tréninku, organizaci i samotných soutěžících. (…) Je pouze otázkou času, než se tento sport stane součástí olympijských“ (Thorne, Embleton, 2001, s. 28).

Je asi zřejmé, jaký názor zde autoři zastávají. V argumentech o složitosti přípravy a organizaci soutěží mají autoři pravdu. Je zde ale opomenut jeden významný fakt a to enormní podíl dopingu na úspěších soutěžících v kulturistice. Na nejvýznamnější kulturistické soutěži Mr. Olympia, ale i na dalších významných jako Arnold Classic nebo Night of Champions dopingové kontroly nejsou. A na soutěžích, kde tyto kontroly jsou, potom už nikoho nepřekvapí první čtyři místa neobsazená právě z důvodů pozitivních testů na některou ze zakázaných látek. Je tedy scestné tvrdit, že se tento sport stane olympijským nebo uvažovat, jestli kulturistika je nebo není sport, ale spíše zvolit onu třetí variantu: je to sport jen pro ty, kteří ho tak nazývají a jsou schopni akceptovat kulturisty, kteří svoji „nadměrnou hmotu“ získali díky nedovoleným, tělo poškozujícím látkám.

Zde narážíme na druhou zásadní otázku, zda nejsou kulturisté jen sebezničující reklamy na doping. Kulturisté jsou sportovní hvězdy jen pro ty, kteří se v dané problematice orientují nebo ji přímo provozují. Kdo by z běžné sportu znalé populace znal jména jako Lee Haney, Dorian Yates nebo Ronnie Coleman? Můžeme na ně pohlížet i jako na sebestředná egoistická individua, která prezentují podbízivým způsobem pouze svoji tělesnou „krásu“. Slovo „individua“, z předchozí věty, se dá zaměnit v tomto případě za slovo „výrobek“.

Jak tvrdí Tom Platz (bývalý americký kulturista): „Nejprve se musíte vymanit ze zajetí posilovny a představit si sami sebe jako produkt, který musí být prodán, dostán na trh a hlavně musí uspět. Kulturisté na sebe musí mimo posilovnu pohlížet jako na výrobek, nikoliv jako na individualitu.“ (Thorne, Embleton , 2001, s. 326).
Zde je nejjasnější paralela se sportovci a reklamou. Strategie reklamy je zde naprosto zřetelná – „Já využívám tento doplněk stravy a mám z něj takto dokonale stavěné tělo“. Kulturisté jsou tedy hojně využíváni jako propagátoři anabolizérů a jiných fitness doplňků. Známé jsou např. vazby z českého prostředí Pavola Jablonického s firmou Vitalmax či Štefana Orosze s firmou Promil a mnoha dalších.

Tito kulturisté jsou vzory pro další začínající kulturisty či pravidelné návštěvníky posiloven, nikoli pro běžné sportovní fanoušky. Pro většinu sportu znalé populace jsou právě jenom sebepoškozující se hypermaskulinní objekty. To může potvrdit i pejorativní slang ostatních sportovců právě na účet kulturistů. Pojmy jako „sypač“ nebo „jehlan“ už přímo zevšedněly.

Pokračování v dalším díle.



Vydáno dne 29.09.09 - publikoval: Mgr. Ondřej Štaud

Přidat si článek Malé podzimní zamyšlení nad problematikou kulturistiky, kulturistech samotných a s nimi spojených fitness a welness (I. díl) do záložek: post this at del.icio.uspost this at Diggpost this at Google Bookmarks

Komentář


Jaký je opak dne?

Fitness menu